Jednou, když jsem byl nováckem na High School, uvidel jsem kluka z naší trídy, který šel ze školy domu. Jmenoval se Kyle.  Vypadalo to, že nese domu všechny své ucebnice. Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny  knížky? Musí to být pekný trouba…!"

   Já mel naplánovaný celý víkend  - párty a fotbalový zápas s práteli na zítrejší odpoledne... . Pokrcil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uvidel jsem bandu kluku co utíkali jeho smerem. Beželi na nej! Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že pristál v bláte. Jeho brýle odlítly a videl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od nej. Podíval se na me a já uvidel ten strašný smutek v jeho ocích. Rvalo mi to srdce… Pribehl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uvidel jsem v jeho ocích slzy. Podal jsem mu je a rekl: "Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálne chovat!" Podíval se na me, rekl: " Díky!"  a na jeho tvári se objevil úsmev. Byl to jeden z tech úsmevu, co projevují skutecnou vdecnost…

   Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.Ukázalo se, že nedaleko me. Ptal jsem se, proc jsem ho nikdy predtím nepotkal. Prý chodil na soukromou školu. /Nikdy drív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy..!"../  Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.

   Ukázalo se, že je to príma kluk. Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!" Celý víkend jsme byli spolu venku a já poznal Kylea víc a oblíbil si ho. I mí prátelé ho vzali.. .

  V pondelí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se smíchem rekl, že bude mít dobré svaly z tech knížek. Jen se smál a polovinu knížek mi naložil.

Behem ctyr let jsme se stali nejlepšími práteli. Poslední rok  jsem se premýšleli o nejaké strední škole. Kyle se rozhodl pro Georgetown a já pujdu na Duke. Vedel jsem, že vždycky budeme práteli a ty míle nebudou žádným problémem. On se chtel stát lékarem a já hodlal  využít stipendia na práci kolem fotbalu.

Kyle byl premiantem trídy, tedy si musel pripravit proslov na záverecnou slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje , ale byl jsem rád, že to nemusím být já tam nahore a mluvit.

Záverecný den byl tady. Videl jsem Kylea, vypadal skvele! Byl jeden z tech kluku, který dospel a našel se behem let na High School. Zesílil a moc mu slušely brýle. Mel víc devcat než já, všechny ho milovaly, až jsem nekdy žárlil…

Dnes byl ten den! Videl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho po zádech a rekl: "Hej, chlape, budeš dobrej !" Podíval se na me tím vdecným pohledem, usmál se a "Díky!" - rekl.

Zacátek proslovu mel za sebou, odkašlal si a pokracoval: "Záver školy je cas, abychom podekovali všem, co nám pomohli pres tyto težké roky. Rodicum, ucitelum, sourozencum, možná trenérovi, ale hlavne prátelum. Jsem  tady, abych vám všem, kterí jste necí prítel, rekl, že být nekomu prítelem, to je ten nejvetší dárek, který mužete nekomu dát! Reknu vám príbeh...

Díval jsem se neverícne na svého prítele, když zacal vyprávet o dni, kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skrínku, aby jeho máma s tím nemela pozdeji starosti a nesl si veci domu. S vážností se na me podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal prítele. Ten me zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí...!"

Slyšel jsem to zdešení v davu, když ten príjemný a populární kluk nám rekl vše o svém nejslabším životním momentu. Videl jsem jeho mámu a tátu, jak se na me dívají s vdecností v ocích. Dodnes si neuvedomuji hloubku svého cinu …

Nikdy nepodcenujte sílu okamžiku. Jedním jediným gestem mužete zmenit život cloveka. Nekdy k lepšímu a taky obcas k horšímu. Buh nás vložil do života toho druhého, abychom nekdy zasáhli. Hledejte Boha v prátelích!